ggfh

Mohl bych...

Mohl bych říct, že jsem dlouho nepsal, protože jsem se připravoval na přijímačky na vejšku. Mohl bych říct, že jsem dlouho nepsal, protože jsem se připravoval na závěrečky ve škole. Mohl bych říct, že jsem dlouho nepsal, protože jsem byl pořád v práci. Mohl bych, mohl bych, mohl bych... Pravda je taková, že jsem byl tak línej, že se mi nechtělo dělat vůbec nic. Navíc moje latentní apatie a letargie dostoupila vrcholu, takže mi všechno bylo u mýho ctěnýho pozadí. A blog - u kterýho vlastně ani nevím, jestli ho někdo čte - tuplem. Proto by možná neškodila sem tam nějaká reakce, náhodní čtenáři. Děkuju.

Události poslední doby:
Za potenciálně nejvýznamnější událost by se dal považovat návrat mojí inspirace, takže v brzké době by moje literární střevo mělo začít pracovat naplno a já začnu spokojeně srát. V souvislosti s nápadem na první povídku jsme s Infinitem založili virtuální kavárnu Maltese Falcon, která by se měla stát vlajkovou základnou českých Jiných a sjednotit události českých Hlídek. Ale nějakej výsledek, pokud vůbec nějakej, čekám až za pár měsíců...

Další zajímavá událost byla, že jsem objevil svoje ženský já. Je překvapivě těžký vyjít sám se sebou. S Infinitem to bylo něco jinýho, asi proto že jsme oba chlapi, ale drahá Antarra je poněkud tvrdší oříšek. Jenže je tu jedna věc, co o mně nevíte... Jsem prostě vítěz.

No a klasicky se stala spousta nepodstatných událostí, který jsou mi ukradený.

Toť vše. Dobrou noc.

Smutek je jen synonymum pro nedostatek kafe

Abych uvedl čtenáře do obrazu - jsem brigádník (služebně nejstarší) v cateringové firmě Helan spol. s r. o., Svět labužníků. Dělám tu práci už tři roky a mám ji rád... svým způsobem. První dva a půl roku jsem se pohyboval téměř výhradně jen na sekci výdeje, ale minulý léto v srpnu jsem nastoupil měsíční brigádu přímo na naší kuchyni... Oproti tomu, co jsem znal to byl úplně jiný svět. A konečně dostal do tvůrčího procesu. Jasně, byl jsem tam jen jako pomocnej kuchař, takže mě k vaření žádnýho pořádnýho jídla nepustili (a nepouští doteď), ale pomáhal jsem s přípravou na všeho, co bylo potřeba a hlavně - dostal jsem se se k salátům. A to bylo teprve něco... I když jsem měl předem určený, co za salát mám připravit, zbývalo spousta místa pro kreativitu. Přece jen čtyřicet kilo salátu není žádná troška. Bavilo mě to, zdokonaloval jsem se v tom a co na tom bylo nejpodivnější - chutnalo mi to. A to zásadně takový věci jako saláty nejím.

Ale léto skončilo a já musel místo do práce zase chodit do školy. Asi před čtvrt rokem se díky intervenci některých kuchařů podařilo ukecat šéfkuchaře, aby mě, alespoň čas od času, zavolal na tzv. mezisměny, kdy bych pomáhal s úklidem a přípravou na konci ranní směny a začátku odpolední. Co se mě týká, vyhovovalo mi to dokonale, protože zrovna v tom čase není moc náročné práce a plat je stejnej, jako kdykoliv jindy. Navíc mi teď zvedli platovej výměr :-)

Ale k věci. Nedávno ve mně kolegyně probudila něco... hroznýho. Odporný uvědomění. Myslím, že v podstatě každej kuchař to ví (možná proto všichni tolik chlastaj), ale nahlas to nepřiznává nikdo (a to chlastání je tichá revolta). To vědomí mi v podstatě zničilo pracovní morálku.

Jak se mám vyrovnat s deprimující marností svojí práce? Proč se vůbec snažit dělat něco pořádně, když z mé práce ve finále bude hovno? Vím, takhle to zní vtipně, ale já to tak rozhodně nemyslím...

Dělal jsem skvělý saláty. Famózní saláty. Hodiny jsem si s hrál s poměrem chutí. Všem to chutnalo, všichni mě chválili... Já sám bych si ty saláty dal k obědu, tak byly úžasný! A... on to pak někdo... jen tak vysere.

Hlavně, že je večírek...

No a taky že byl. Abych to uvedl na pravou míru - 31. března proběhl už třetí (asi velikonoční) večírek jazykové školy Miramare, kde studuju angličtinu.

První dva večírky... no, řekněme, že měly něco do sebe. Na prvním jsem díky svojí temperamentní spolužačce Janě skončil ve spodním prádle. Nezazlívám jí to, taky jsem chtěl tu flašku vyhrát... :-)

Na druhým večírku jsem díky své soutěživosti, daru přesvědčovat lidi, křiku a opilosti nás obou donutil Infinita svléct mě do naha. A stejně jsme tu blbou flašku nedostali...

Je mi jasný, že hodně lidí čekalo, s čím se vytasím na třetím večírku... Dokonce i vedení školy. No, je mi moc líto, že jsem Vás všechny zklamal, ale na takový kraviny se začínám cítit starej... Ne, kecám. Nemohl jsem do té svlíkací soutěže najít vhodnou partnerku. A jak ostatní (byť jen částeční) naháči víte, na Favále je zasraná kosa a čekat pět minut nahej na výsledky soutěže fakt není sranda.

Shrnutí: Konečne blíž poznal svou spolužačku, připoměl si jméno mé spolunahačky z druhýho večírku (Ano, Zuzi, teď už si to budu pamatovat.), opil se jak dobytek (Ondro, kapitán Morgan je zrádnej.) a krásně se vyspal. Jsem na sebe hrdej. Jsem Kain.

Léto

Během Velikonoc jsem si udělal radost a koupil si knížku Lživá zrcadla. Nebudu Vás zatěžovat zdlouhavým popisem, o co v knížce jde, ale musím se podělit o nádherný monolog jedné z postav...

"Já jsem živý! Žiju a budu žít! Léto hned tak neskončí.
Teď je taky léto. Jenže je hodně mrazivé. Ale přijde nové léto... cítím jeho dech, lehké kroky po zasněžených listech... Léto...
Horký vítr ve tvářích, na rtech chuť lesních jahod, na obloze hvězdy, dotyk teplé vody... Léto. Odchází tak rychle, že ani nestačíš zavolat: 'Počkej!' A dlouho ti připadá, že ještě je. Konečky prstů si ho pamatuji, pamatuji si léto. Rozechvění, hlava nastavená dešti, tichý smích, náhodný úsměv - léto... přece jen léto. Říkají ti, že už odešlo, ale ty hledáš jeho stopy, běžíš, zpožďuješ se, nestačíš... Ale přesto je to léto. Jdeš po jeho stopách, dvě hodiny v autě, tři v letadle, trošku pěšky. Nevím kam, ale nakonec tam dorazíme. Všechno kvůli létu. Maličkému, nesmělému kousíčku opožděného léta. Víc není třeba, jinak umřeš teplem. Léto...
Dejte mi kousek léta... stejně je se mnou. Navždy. Mé léto. Jaké bylo, je a bude. Léto navždy! Vždyť si pamatuji, jak odchází. Jak se žluté slunce mění v purpurový západ. Jak vítr začíná být cítit sněhem. Usmívám se do větru. Prosil jsem ho: 'Počkej! Alespoň chviličku. Nech mi kousek léta!' Ale vítr viděl takové jako já mockrát. Dokud bylo teplo, nehádal se se mnou. Ale ochladilo se a vítr zašeptal: 'Léto skončilo.' Hned jsem mu neuvěřil. Ale léto skončilo. Začalo pršet. Studený, bezútěšný, šedivý déšť. Natáhl jsem ruku a zachytil kapku vody. Můj odraz v ní se mi nelíbil. 'To nejsem já!' řekl jsem vodě. Ale kapka zmrzla v krupičku ledu. A já jsem pochopil, že to je můj odraz a že je moc zlé, že na mé dlani netaje. Znamená to, že dlaň není teplejší než led.
Tehdy jsem pochopil, že léto skončilo."

Tak takhle se odráží touha městkýho kluka po létě...

Tak tedy...

... před nějakými devíti měsíci jsem slíbil, že budu psát, až se mi bude z klávesnice kouřit a rovnou přiznávám, že se tak nestalo. Důvod? Neměl jsem absolutně náladu...

Dovolte mi tedy, abych se Vám představil. Neočekávejte žádnou ucelenou charakteristiku mého já, spíš náhodně vhozené poznámky, ve kterých se vidím.

Jmenuju se Jakub Večeřa, ale dávám přednost nicku Kainwhisper, zkráceně Kain.

Mám-li se otevřeně přiznat (což většinou dobrovolně nedělám), nejsem příliš ambiciózní, ale taky nepatřím k těm, co tak říkajíc plují s proudem. Vždycky jsem si šel svou cestou, hlídal si záda a žil si podle svých představ o cti.

Viděl jsem sám v sobě potulného rytíře... ale dáma v nesnázích mi vrazila dýku do zad, můj meč se na dračích šupinách zlomil a ze Svatého grálu se stalo dno lahve od vína (nebo od ginu s tonicem).

Líbí se mi uvádět lidi v omyl. A pořád si nikoho (až na pár vyvolených) nepřipouštím k tělu. Pro jejich ochranu stejně jako pro mou.

Spím sám, jím všechno, co mi škodí... A občas piju víc, než je zdrávo, a většinou je mi to fuk. Na chlastu si cením, že otupuje. Mám na co zapomínat.

Na holky nemám štěstí, ale jsem první, kdo přizná, že chyba je na mé straně. Navzdory tomu, co jsem prožil, zůstávám romantikem, z čehož pramení většina mých problémů.

Moji nejbližší přátelé jsou má sestřička Agnes a moje druhé já Infinitus. V mnoha směrech stejně ztracené existence jako já, ale právě proto je mám tak rád... Protože my příšery držímě pohromadě.

Shrnutí? Jsem arogantní narcista, kterej sám sebe nenávidí (Vidíte tu rozporuplnost? Další můj charakteristický rys.) a kterej se natolik děsí intimností, že podvědomě sabotuje každej svůj vztah, až po něm zbyde jen černá díra plná zoufalství a osamělosti... Jsem Kain. Těší mě.

Takže...

Konečně jsem si založil blog. Bohužel dnes odjíždím na pár týdnů pryč, takže sem nic přispívat nebudu. Ale až se vrátím, napravím to a budu psát, až se mi bude z klávesnice kouřit.