UUI: Patro páté

Schody mne zavedly do temných kobek, jenž pravděpodobně sloužily jako žaláře, nyní však opuštěné, tedy až na zástupy krvežíznivých, přerostlých, nechutně chlupatých pavoukůůů, ééé jak já je nesnáším, ty jejich ostrá kusadla, které projdou koženým brněním jako nic... a ten jejich jed, to si pak jeden připadá jako by to přehnal u sudu s vínem...

Inu nebylo zbytí a tak jsem je musel všechny povraždit, díky bohu za to, že jsem se již naučil seskládat runy tak, aby mne toho jedu zbavily.

Když jsem si olízal utržené rány, začal jsem s opatrným průzkumem blízkého okolí a při tom narazil na podivnou oválnou místnost s kamennou deskou uprostřed a čtyřmi tlačítky po obvodu. V ten moment se mi nad hlavou rozsvítila žárovka a já si vzpomněl na slova "uměleckého kováře" z předchozího patra, který mi pověděl o tom, jak získat prsten pokory a tato místnost a tlačítka přesně seděla s jeho popisem! Vyzkoušel jsem jeho rady a v daném pořadí mačkal tlačítka.Ozvalo se hlasité prrrd a na desce se zjevil artefakt, ano byl to onen prsten!

Po prozkoumání zbývajících prázdných kobek jsem se dostal na cestu vedoucí do jakési bojové arény, zem zde byla potříštěná zaschlou krví, všude okolo byly poházeny zbytky vesměs rozbité výstroje a zbraní. Jak jsem si všiml, tak okolo celé arény na vyvýšeném ochozu byly něco jako divácké balkóny.No, jenže když jsem se tak kochal okolím, tak jsem si zapomněl hlídat záda a kde se vzal, tu se vzala, obludka se zezadu přišourala a hryzla mne do zadnice a nezůstalo jen u jedné, postupně se přisralo celé panoptikum, inu tohle patro bude zábava..

Pokračoval jsem jediným východem dále a dostal se na rozcestí, jehož východní cesta mne zavedla do slepé chodby se schody vedoucími do dalšího patra. Západní cestou jsem se dostal do jeskyně, jenž obýval čaroděj a také se zde nacházela svatyně. Vzhledem k tom, že mág byl přátelsky nakloněn, tak jsem si s ním popovídal o počasí a místních drbech, dokonce i něco věděl o unesené králově dceři, prý ji chce sežrat nějaký zlý kouzelník Tyball na patře sedm a když už jsme u toho, prej jestli bych se nechtěl vypravit do dolů a posbírat mu tam nějaké speciální šutry. No nechtěl jsem, tak mi na to jen řekl, že stejně vypadám jako tupec, že bych se tam stejně nedostal, prej nevím nějaké heslo, které zná zase jenom nějaký ghůl, který bydlí za sedmi lávovými poli. Tak jsem mu hezky poděkoval za kompliment a v místní svatyni alespoň vytrénoval své síly boje s mečem a také jsem použil mantru na zvýšení magických schopností.Vrátil jsem se zpátky na rozcestí a z něj se vydal poslední možnou cestou vedoucí na jih.

Došel jsem do obrovské jeskyně, která byla zaplavena vroucí lávou, jenž byla pokryta kamennými ostrůvky a cestičkami. Po jedné z nich se mi podařilo přeskákat k zde stojící osobě,  se kterou jsem se snažil promluvit, ale jak se ukázalo, stará paní už to neměla v hlavě zcela v pořádku a pořád mluvila o tom, že čeká na svého milého jménem Tom, který se vydal honit bezhlavý přízrak a stále se nevrátil.

Nechal jsem ji tedy tak jak byla a vydrápal se k dalšímu východu z jeskyně, kde jsem narazil na známky civilizace, stěny zde byly vystaveny z cihel a dle smradu připomínajícího tlející maso tu přebývají inteligentní ghůlové, o kterých se zmiňoval čaroděj. A bylo tomu tak, netrvalo dlouho a narazil jsem na ně.

Když jsem si s nimi slušně popovídal a ignoroval zápach, který jim šel ze zubatých úst, zjistil jsem že mi budou zdatnými pomocníky. Jeden z nich mi ušije boty z dračí kůže, chce za to jen nějaké to jídlo, další mne naučí hrát na flétnu oblíbenou píseň sira Cabiruse - což se mi prý bude někdy hodit a další mi prozradí vstupní kombinaci do dolů, chce za to jen směšných deset ryb.Nebylo na co čekat a tak jsem těmhle roztomilým ghůlíkům splnil co jsem jim v jejich vodnatých očích viděl. Takže jsem nyní hrdým majitelem krásných červeňoučkých botiček, které mne ochrání před žhavým povrchem lávy a taky umím docela slušně hrát na flétnu.

Když už mi nic dalšího nemohli nabídnout, tak jsem své nové "přátele" opustil a ponořil se hlouběji do místních temných chodeb.V jedné z nich jsem narazil na tajné dveře, které k mému úžasu vedly do pohřebních komor místních velikánů, vzhledem k množství oživlých koster a neklidných duší, jenž se zde vznášeli ve vzduchu mi bylo jasné, že se zde nachází něco cenného, možná další talisman?

A bylo tomu opravdu tak, za jedním z hrobů jsem nalezl rukojeť, která zcela určitě patřila k čepeli meče zvaného Caliburn, který je jedním z Cabirusových talismanů! Výborně, také je mi jasné, kdo mi tento meč dá dopořádku, ano, trpasličí kovář Shak z druhého patra to určitě zvládne!

Prošel jsem zbytek kobek a narazil na dva zvlášť zajímavé hroby, jeden z nich patří Garamonovi, jednomu  mocnému mágovi, který zde v Hlubině se svým bratrem Tyballem prováděl jakésik temné voodoo kouzla, kterými přivolali arcibubáka, jenže jak to tak bývá, nepohodli se a Tyball chtěl bubáka jen pro sebe aby mu sloužil, což se zase nelíbilo Garamonovi, který řekl že když ne on, bubáka nebude mít nikdo a hodil na něj kletbu, která nebohého bubáka tady někde v Hlubině uvěznila aby nemohl zlobit a škodit (analogie s pomáhat a chránit je čistě náhodná) těm nahoře.Jenže to s tou magií tak nějak přehnal a zemřel a teď si tady leží a odpočívá a ano, je to přesně ten fousatý xycht z mých divokých snů (viz. ZDE ).

O dveře dále na mne však čekalo ještě větší překvapení, zde zase odpočíval sám velký sir.Cabirus, který celý tento utopický sen vytvořil. Věnoval jsem mu pár chvil ticha a myšlenek, otočil se k němu zády a vydal se zpátky do druhého patra za trpasličím kovářem.