Smutek je jen synonymum pro nedostatek kafe

Abych uvedl čtenáře do obrazu - jsem brigádník (služebně nejstarší) v cateringové firmě Helan spol. s r. o., Svět labužníků. Dělám tu práci už tři roky a mám ji rád... svým způsobem. První dva a půl roku jsem se pohyboval téměř výhradně jen na sekci výdeje, ale minulý léto v srpnu jsem nastoupil měsíční brigádu přímo na naší kuchyni... Oproti tomu, co jsem znal to byl úplně jiný svět. A konečně dostal do tvůrčího procesu. Jasně, byl jsem tam jen jako pomocnej kuchař, takže mě k vaření žádnýho pořádnýho jídla nepustili (a nepouští doteď), ale pomáhal jsem s přípravou na všeho, co bylo potřeba a hlavně - dostal jsem se se k salátům. A to bylo teprve něco... I když jsem měl předem určený, co za salát mám připravit, zbývalo spousta místa pro kreativitu. Přece jen čtyřicet kilo salátu není žádná troška. Bavilo mě to, zdokonaloval jsem se v tom a co na tom bylo nejpodivnější - chutnalo mi to. A to zásadně takový věci jako saláty nejím.

Ale léto skončilo a já musel místo do práce zase chodit do školy. Asi před čtvrt rokem se díky intervenci některých kuchařů podařilo ukecat šéfkuchaře, aby mě, alespoň čas od času, zavolal na tzv. mezisměny, kdy bych pomáhal s úklidem a přípravou na konci ranní směny a začátku odpolední. Co se mě týká, vyhovovalo mi to dokonale, protože zrovna v tom čase není moc náročné práce a plat je stejnej, jako kdykoliv jindy. Navíc mi teď zvedli platovej výměr :-)

Ale k věci. Nedávno ve mně kolegyně probudila něco... hroznýho. Odporný uvědomění. Myslím, že v podstatě každej kuchař to ví (možná proto všichni tolik chlastaj), ale nahlas to nepřiznává nikdo (a to chlastání je tichá revolta). To vědomí mi v podstatě zničilo pracovní morálku.

Jak se mám vyrovnat s deprimující marností svojí práce? Proč se vůbec snažit dělat něco pořádně, když z mé práce ve finále bude hovno? Vím, takhle to zní vtipně, ale já to tak rozhodně nemyslím...

Dělal jsem skvělý saláty. Famózní saláty. Hodiny jsem si s hrál s poměrem chutí. Všem to chutnalo, všichni mě chválili... Já sám bych si ty saláty dal k obědu, tak byly úžasný! A... on to pak někdo... jen tak vysere.