Léto

Během Velikonoc jsem si udělal radost a koupil si knížku Lživá zrcadla. Nebudu Vás zatěžovat zdlouhavým popisem, o co v knížce jde, ale musím se podělit o nádherný monolog jedné z postav...

"Já jsem živý! Žiju a budu žít! Léto hned tak neskončí.
Teď je taky léto. Jenže je hodně mrazivé. Ale přijde nové léto... cítím jeho dech, lehké kroky po zasněžených listech... Léto...
Horký vítr ve tvářích, na rtech chuť lesních jahod, na obloze hvězdy, dotyk teplé vody... Léto. Odchází tak rychle, že ani nestačíš zavolat: 'Počkej!' A dlouho ti připadá, že ještě je. Konečky prstů si ho pamatuji, pamatuji si léto. Rozechvění, hlava nastavená dešti, tichý smích, náhodný úsměv - léto... přece jen léto. Říkají ti, že už odešlo, ale ty hledáš jeho stopy, běžíš, zpožďuješ se, nestačíš... Ale přesto je to léto. Jdeš po jeho stopách, dvě hodiny v autě, tři v letadle, trošku pěšky. Nevím kam, ale nakonec tam dorazíme. Všechno kvůli létu. Maličkému, nesmělému kousíčku opožděného léta. Víc není třeba, jinak umřeš teplem. Léto...
Dejte mi kousek léta... stejně je se mnou. Navždy. Mé léto. Jaké bylo, je a bude. Léto navždy! Vždyť si pamatuji, jak odchází. Jak se žluté slunce mění v purpurový západ. Jak vítr začíná být cítit sněhem. Usmívám se do větru. Prosil jsem ho: 'Počkej! Alespoň chviličku. Nech mi kousek léta!' Ale vítr viděl takové jako já mockrát. Dokud bylo teplo, nehádal se se mnou. Ale ochladilo se a vítr zašeptal: 'Léto skončilo.' Hned jsem mu neuvěřil. Ale léto skončilo. Začalo pršet. Studený, bezútěšný, šedivý déšť. Natáhl jsem ruku a zachytil kapku vody. Můj odraz v ní se mi nelíbil. 'To nejsem já!' řekl jsem vodě. Ale kapka zmrzla v krupičku ledu. A já jsem pochopil, že to je můj odraz a že je moc zlé, že na mé dlani netaje. Znamená to, že dlaň není teplejší než led.
Tehdy jsem pochopil, že léto skončilo."

Tak takhle se odráží touha městkýho kluka po létě...